Indonézska sopka Kawah Ijen: noční výstup na světový unikát

Výstup na sopku Kawah Ijen během brázdění Indonésie nesmíte vynechat.

Vyrážíme směr Jáva

Odkdy jsem začala jezdit v Indonésii na motorce, plánovala jsem delší výlet. Přiznávám, že moje řidičské schopnosti v té době byly průměrné, takže několikahodinová cesta na východ ostrova Jáva se jevila jako ideální destinace. Sbalila jsem dalších dvou kamarádů, teplé oblečení a z Bali jsme vyrazili směrem k přístavu Gilimanuk. Mým cílem je sopka Kawah Ijen.

Ti, kteří motorku obcházejí obloukem a při představě ježdění si píší závěť, je zde možnost pronájmu auta s řidičem. Dobrodružství chtivý zase mohou zkusit bemo (lokální typ transportu) do přístavu, které však zastavuje každou chvíli, takže cestováním strávíte celý den.

Po asi 3 hodinách cesty se ocitáme před vstupem do přístavu, platím lístek a přichází kontrola dokumentů. Mezinárodní řidičský průkaz, pas a dokumenty od motorky si nikdy nezapomeňte, jinak vás nemine pokuta.

Trajekty odjíždějí z přístavu zhruba každou hodinu, cesta trvá 45 minut a stojí kolem 3 eur. Pro mě to byl docela zážitek, protože jsem poprvé cestovala trajektem během dne a už z dálky nás vítala sopka, na kterou jsme se v noci chystali vylézt.

Trajekt nás vysadil ve městě Banyuwangi, kde se motorkami přesouváme do našeho ubytování. Byla jsem překvapená, že město je připraveno na každý typ cestovatele, takže zde najdete různý komfort ubytování, od hotelového resortu až po nízko rozpočtové hostely.

Kawah Ijen

Půlnoční budíček: čeká nás Kawah Ijen

Po „vydatném“ tříhodinovém spánku zvoní můj budík. Je půlnoc, oblékám si na sebe tři vrstvy a sadám na motorku. Z Banyuwangi je to ke vstupní bráně ve vesnici Paltidung asi 1,5 hodiny. Cesta se mi zdála nekonečná, lituji, že s sebou nemám i rukavice, protože moje ruce jsou zcela ztuhlé, že na motorce pomalu nedokážu přidat. Skutečně bych ráda věděla venkovní teplotu, protože pocitová byla jako během větrného chladného zimního dne v ČR.

Po zaplacení vstupného začínáme asi hodinový výstup na okraj kráteru Kawah Ijen. Čím jsme blíže, sílí i pach síry, takže si nasazujeme masky.

Při pohledu do jeho nitra již vidíme unikátní modré plameny, které vznikají při kontaktu sirných výparů se vzduchem. Vnitřek kráteru je již plné dělníků, kteří sbírají síru a na svých bedrech ji v košících nosí do Banyuwangi a prodávají. Jak se dozvídám od jednoho z nich, jeden náklad váží kolem 150 kg a za každé kilo dostanou při prodeji 1000 indonéských rupií (7 centů).

Upřímně, stále si neumím představit jako někteří z nich mohou vykonávat tuto práci i desítky let. Nejen kvůli síle, kterou potřebují když každý den nosí těžkou síru po kamenitém terénu sopky, ale především kvůli sírovým výparům, které způsobují okamžité dušení, když se je někdo nadechne.

Když se blíží pátá hodina ranní a začíná se pomalu rozednívá, objevují se před námi náznaky tyrkosovo modrého sírového jezera, které je největší na světě. Beze slov! To je jediná emoce, která dokáže popsat, jak jsem se cítila sedíc uprostřed sopečného kráteru, dokud přede mnou vycházelo Slunce.

Naneštěstí, výpary vytvořili oblak i nad jezerem, které se nám v plné kráse ukázalo jen na několik minut, když jsme vystoupili zpět na okraj kráteru.

Během sestupu se před námi ukazují blízké stratovulkán, dokonce i Mount Raung, jehož poslední erupce v létě 2015 a kouřový oblak způsobily, že jsem se do Indonésie téměř nedostala.

Kawah Ijen je nejen zajímavým přírodním monumentem, který se v Indonésii vyplatí vidět. Silné jsou i příběhy lidí, kteří těžkou fyzickou prací v mimořádně náročném prostředí živí své rodiny i na úkor zdraví.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *